Každý den je vlastně boj o přežití. Kolikrát se divím, že ještě žiju. A to si nedělám legraci. Tolikrát jsem se cítila na dně, že jsem neměla sílu se zvednout, že jsem neměla sílu žít, slzy mi tekly proudem, nikdo nic neviděl, neslyšel, v těch nejhorších chvílích mi ani nikdo nezvedl telefon.
Neustále volám o pomoc, neustále prosím o záchranu. Ale nikdo nic. Odpovědí mi je: Sama ses dostala do průšvihu, tak se z toho sama dostaň ven.
Ono je to k zamyšlení. Jestli si sám člověk může za to, co se mu děje. Někoho potkáte, máte v něj důvěru a on Vám bodne kudlu do zad. Je to Vaše vina, že jste někomu věřili a on Vás srazil na kolena?
Pořád máte tu kudlu zabodnutou v zádech, nedosáhnete na čepel, abyste si jí vytáhli a mohli se uzdravit. Vaši kamarádi se dívají, jak běháte s kudlou v zádech, jak přežíváte, jak se hroutíte. Někteří mnohdy přisadí, že jim by se to nestalo, oni by se do takové situace nedostali, že si za to můžete sami, někteří mají pocit, že je málo hluboko, tak ještě více na tu čepel zatlačí, někteří si myslí, že vůbec nepotřebuje vytáhnout, protože si zasloužíte pořádně potrestat. Tak ano, běhám s kudlou v zádech a jsou tací, kteří mě viní za to, že jsem potkala tyrana a že musím být řádně potrestána.
A tak z jednoho splínu, upadám do dalšího, pak se zase zvednu, a když dojdou síly vyčerpáním, tak zase odpadnu, a pud sebezáchovy mě nutí se zvednout aspoň na chvíli, než mi dojdou síly, a pak zase padnu, a zase se zvedám, a tak pořád dokola. Říkám si, kolik takových koleček ještě uběhnu?
Je to závod se zhroucením. Buď se zvednu, nebo se nezvednu. Je to hrozný. Mnozí se mě ptají, jak to dělám, kolik toho zvládám a ještě přitom funguju. Sama ani nevím, jak to dělám. Popravdě by mi pomohlo, kdyby mi to někdo urychlil a tu kudlu mi ze zad vytáhl, abych se mohla dát dohromady a mohla v klidu žít. Hodně lidí v podobných situacích jaké jsem zažila já, už nejsou mezi námi. A stále platí, že dokud nedojde k tragédii, tak nejste dostatečně zajímaví, aby se Vámi někdo zabýval.
Jedu na doraz. Od října loňského roku, kdy byl vynesen nechutný rozsudek, jsem se čtyři měsíce nezastavila, a to ani nemluvím o hrůzách před tím, jela jsem prakticky nonstop, minimum spánku, ani nevím, hrozný to bylo, nakonec jsme to nějak zvládly, sice jsem zdravotně odpadla, ale malé vítězství se podařilo. Ovšem nyní čelím, těžké finanční krizi, stále mám tu kudlu v zádech, řeší se soudy a všechno, nevím, jak to udělat.
Zatím jsem pořád v zápřahu. Otázkou je jak dlouho. Jsou lidi, kteří netrpělivě čekají, až padnu k zemi a už se nezvednu. Dochází jim však trpělivost a tak mi ještě podkopávají nohy o to víc, aby ten můj pád urychlili. Je to hrozný. Popravdě je hrozný, když cítíte tu silnou nenávist od lidí, kteří Vás chtějí zničit, nejlíp, kdybyste neexistovali. Nepřeju to nikomu. Mám kudlu v zádech a ještě je na mě palba ze všech stran. Občas se trefí, občas to zabolí, někdy se vyhnu jako Neo v Matrixu. A mnohdy jsem tak omlácená, že už ani tu bolest necítím. O strach jsem přišla a stojím tváří tvář zrůdám ve svém životě a neuhnu.
Čekám, co bude. Čekám na zázrak. Z posledních sil stojím zpříma napříč hrůzám.
Všechno jednou skončí a tak doufám a věřím tomu, že i ta střelba na mě někdy skončí a že ta kudla v zádech nebude už dlouho. Pomoc by se hodila a to dost rychle.
