Vzhledem k dlouhodobé neúnosné situaci jsem se rozhodla informovat o chování jedinců vůči ženám. Děje se to mně, děje se to velké většině žen. Budu konkrétně popisovat situace, kdy muž agresor ubližuje ženě oběti. Je mi jasné a jsem si vědoma toho, že situace může být i obrácená, kdy žena účelově ubližuje muži. Vzhledem k tomu, že já jsem žena a konkrétně mně ubližovali muži, budu převážně mluvit o variantě, kdy muž ubližuje ženě. Podstatné je sdělit, že většinově se děje varianta, kdy muž ubližuje ženě a méně často se stává, že žena ubližuje muži. Neznám a ani nevím, zda existují statistiky, kdo komu ubližuje více, ale já se přikloním k variantě, že častěji je agresorem muž a žena obětí. Nebudu brát v potaz vícepohlaví nebo bezpohlavní jedince, ale opět se přikloním k většině a k přírodní variantě, která stanovila jasná dvě pohlaví a ostatní jsou anomálie neboli odchýlení od obecného pravidla. Ve výsledku ať už jste muž nebo žena, případně cokoliv jiného, tak jeden z vás je agresor a druhý oběť. A o tom chci mluvit. Budu se snažit sdělovat fakta, a méně promítat emoce, které jsou pro úřední myšlení nevyhovující.
V současné době se praktikuje několik různých podivných paradoxů. Postupně v příspěvcích vysvětlím na příkladech.
Agresor vrazí facku oběti přes tvář. Ať už zavoláte policii nebo ne, je to tvrzení proti tvrzení, oběť nemá důkaz, pouze zarudlou tvář, agresor je maximálně rudý rozčílením, ale jinak je vše v pořádku. Oběť v proti obraně řekne nebo případně zakřičí na agresora, ať vypadne ze společné domácnosti. Agresor samozřejmě neuposlechne. Oběť je ve stresu ze strachu z agresora, brečí, třepe se, mluví neuspořádaně, rychle, nejde jí rozumět nebo mluví zvýšeným hlasem nebo i křičí a volá o pomoc. Agresor se směje, ulevilo se mu, vybil svůj vztek na oběti, je klidný, rozvážný, působí spokojeně. Oběť tvrdí, že jí agresor fyzicky napadl. Agresor tvrdí, že oběť lže, že je psychicky labilní. Případně tvrdí, že si to oběť zasloužila, že ho k tomu přinutila nebo vyprovokovala. Důkazy nejsou žádné, protože agresor nezpůsobil dostatečně viditelné rány. Svědci nejsou, protože agresor fyzicky napadá pouze v soukromí, nikoliv ve společnosti. Na oběti je pozorovatelný strach, stres, utrpení. Agresor působí sebevědomým dojmem, klidně a přesvědčivě. Když oběť sdělí třetí osobě, že jí bylo agresorem ublíženo, ať už to sdělí rodině, přátelům či patřičným úředním orgánům, nikdo oběti nevěří.
Ať už je tomu jakkoliv dospělý lidský jedinec by měl umět ovládat svůj vztek a zuřivost a neměl by se nechat ničím vyprovokovat k násilným činům. Agresor je obvykle ve společnosti oblíbený. Své agresivní chování maskuje a skrývá, hlídá si svou na venek dobrou pověst. Naopak oběť svým výrazem ztrácí na důvěryhodnosti, byť zažívá v soukromí utrpení a o věcech mluví a prosí o pomoc, společnost se k ní obrací zády, nevěří jí a postupně jí na základě sebevědomého vystupování agresora začíná považovat za psychicky nevyrovnanou. Kdo oběti pomůže, když se nemá na koho obrátit, když jí nikdo nevěří? Kdo oběti pomůže, když nemá důkazy a policie bez důkazů pod záštitou přeplněnosti podobných případů má toho moc a považuje tato chování za běžné domácí roztržky mezi partnery?
A proč si myslíte, že agresor fyzicky napadl oběť? Oběť ho vyprovokovala, naštvala ho a musela být patřičně potrestána, může si za to sama, neustále provokuje agresora, který neumí ovládat svůj vztek a zuřivost, tudíž musí být bez podmínečně opakovaně trestána agresorem, protože ho vlastně provokuje. Nebo agresor bez vědomí své partnerky budoucí oběti provedl něco, z čeho má z počátku špatné svědomí. Např. si našel milenku nebo zpronevěřil peníze nebo je závislý na alkoholu či drogách. Své prohřešení před obětí skrývá, užírá se tím až do doby, kdy přestane zvládat své pochybení a blíží se doba, kdy utajovaná věc dojde svého prozrazení. Hraje o čas, nejprve musí obvinit oběť, aby později mohl, říct, že ona si začala jako první. Začne tedy oběť podezírat např. z nevěry, postupně věří tomu, že když to v tajnosti činí on, že to musí činit i oběť a snaží se na oběti odhalit něco, co oběť vlastně nepáchá. Celé jeho údajné podezření vygraduje násilím na oběti kvůli činům, které páchal agresor. Agresor, který má milenku, účelně mylně obviní oběť z nevěry, a na základě toho považuje za správné oběť ztrestat. Agresor následně nemůže přiznat své pochybení a veden úmyslem ochránit svou bezúhonnost si stále stojí za svým jednáním, čím více působí odhodlaně a přesvědčivě, tím více je i on sám přesvědčen o své pravdě, že tomu věří, sám v sobě popírá pravdu, svou lež vydává za pravdu i sám před sebou, své agresivní činy omlouvá za provokaci ze strany oběti, popírá své pochybení natolik, že ztrácí svědomí a bezlítostně pokračuje v bezcitném obviňování a ponižování oběti, která je na základě pomluv, psychického a fyzického týrání stále více skleslá a utrápená, je považována za psychicky labilní a je nazývána psychopatem. Agresor věří vlastním lžím, přišel o poslední zbytky svědomí a absolutní vinu svádí na oběť. Agresor má stoprocentní pravdu, je omlouván a chráněn nejen společností ale i úřady a policií. Nikdo oběti nevěří, oběť je dlouhodobě týrána agresorem, nemá důkazy, nemá svědky, nemá dostatečně viditelné stopy fyzického násilí a psychické násilí na oběti je společností popíráno nebo znevažováno, že se vlastně až tak moc nestalo a že to oběť zveličuje. Pro společnost je těžko uvěřitelná a těžce pochopitelná psychická tyranie na oběti. Společnost nevěří tomu, že tak ve společnosti oblíbený a usměvavý agresor by byl schopen takových hrůzných činů. Oběť je v pasti. Když se oběť rozhodne skoncovat s agresorem, tzn., ukončí vztah, vyhodí agresora ze své společné domácnosti, požádá o rozvod, je nepochopena a nenachází zastání. Agresor je považován za chudáčka, který se v zájmu obhajoby dokáže důvěryhodně politovat a zahrát si na oběť. Na oběti si společnost vylívá zlost a ještě více do ní kope. Agresor je mylně považován za oběť.
Z oběti se snadno dělá terč, do kterého se lehce střílí. Oběť se hroutí ze společenského útlaku, ponižování, urážení a pomluv, propadá stresu, strachu, uzavírá se do sebe, někdy páchá sebevraždu, někdy si je vědoma toho, že potřebuje pomoc a začne chodit k psychologovi, čímž vlastně dává agresorovi a společnosti za pravdu, i když oběť pracuje na tom, aby se pod silným psychickým tlakem nezhroutila, léčí se z depresí a ze stresu, snaží se být silná, aby veškeré přítěží, které se na ní valí ze všech stran, tak je, že je agresorem a společností bez toho aniž by kdokoliv měl lékařskou zprávu považována za psychopata a je to opakovaně používáno proti ní.
