Přesně před třiceti lety, 5. srpna 1995, bylo dobyto hlavní město Republiky Srbská krajina, čímž byl udělán hlavní krok k ukončení jugoslávských válek, které probíhaly s různou intenzitou od roku 1991. Chorvatská armáda tehdy rychlým postupem prakticky během tří dnů rozhodla několik let trvající konflikt. Následovaly ještě boje v Bosně a Hercegovině, ale tím, že byla poražena armáda republiky Srbská krajina, byly oslabeny i pozice Srbů v bosenskohercegovském prostoru a také tam došlo ještě do konce roku 1995 k ukončení bojů.
Tzv. Daytonské dohody zajistily nejen mír v Bosně, ale také potvrdily hranice zbytkové Jugoslávie, tedy včetně Kosova. Bohužel později došlo k bezprecedentnímu selhání západu, který podpořil teroristy z UÇK a donutil bombardováním Srbsko stáhnout se ze svého historického území, čímž vznikl nebezpečný precedens, na který se ostatně odvolávají i příznivci ruské strany v současném konfliktu na Ukrajině.
Z pohledu někdejšího Československa je zajímavé, kdo byl hybatelem rozpadu bývalé Jugoslávie. Vůdčí roli tehdy hráli představitelé Slovinska a Chorvatska, tedy nejbohatších republik, kteří měli dojem, že zaostalejší části jako právě Bosna a Hercegovina, Černá Hora či Makedonie jsou pro ně koulí na noze. A samozřejmě nechtěli připustit hegemonii Srbů, když se ukázalo, že střídání zástupců jednotlivých republik v čele federace po půl roce je neudržitelné, protože takové vládnutí nebylo funkční.
V případě rozpadu Československa to bylo naopak chudší Slovensko, které bylo tím aktivnějším hráčem při rozdělení. Dlužno ale říct, že proto mělo i své zištné důvody. Většina velkých investic v posledních desetiletích směřovala v rámci vyrovnání životní úrovně právě na Slovensko. Takže v roce 1990 byly na Slovensku daleko modernější a lépe vybavené fabriky než v západní části republiky. To je třeba případ Bratislavských automobilových závodů, které vyrostly místo toho, aby byla v sedmdesátých letech modernizována mladoboleslavská automobilka. V Bratislavě se pak nic moc nevyrábělo, dokud nepřišel po sametové revoluci Volkswagen. Ale to už je jiná kapitola. Je to ale jeden z příkladů, proč bylo československé hospodářství v roce 1989 oproti západu tak pozadu. Hlavně po roce 1968 totiž zvítězil politický přístup nad hospodářským. Místo investic do osvědčených podniků a lidí vznikaly nové na Slovensku, jejichž výrobky ještě dlouho, pokud vůbec, nemohly konkurovat. Na druhou stranu se tady povedlo něco, o čem mohou například v Itálii jen snít. Během prakticky dvou generací se vyrovnaly obrovské hospodářské a sociální rozdíly v rámci dvou regionů jednoho státu. Možná i proto rozdělení Československa neprovázely tak dramatické chvíle jako rozpad Jugoslávie.