„Dostat világoš“, toto rčení tak nějak zlidovělo jako synonymum pro totální výprask. Kde se zrodilo? 13. srpna roku 1849 byly zbytky maďarského revolučního vojska konstituovaného v roce 1848 poraženy u obce Világoš (dnes rumunská Șiria) a kapitulovaly. Definitivně tak ve středoevropském prostoru skončila vlna revolucí z roku 1848 a mladý rakouský císař František Josef I. upevnil s pomocí svého spojence ruského cara Mikuláše I. moc nad svým podunajským impériem.
Maďaři byli poraženi v bitvě, ale nakonec svoji válku vyhráli. Neuběhlo ani dvacet let a v roce 1867 došlo k tzv. rakousko-uherskému vyrovnání neboli potvrzení toho, že Maďaři jsou naprosto rovnocenným národem Němcům a název císařství se změnil k velké nelibosti Čechů na Rakousko-Uhersko. Fenomén Maďarů je vůbec velmi zajímavý. Ač obklopeni slovanským prostředím, ohrožování prakticky po celou dobu existence svého státu Turky, dokázali si uchovat svůj jazyk, svoji kulturu i značnou míru nezávislosti, což se projevuje do dnešních dní. Geneticky jsou přitom ze šedesáti procent Slované, ze třiceti Germáni a jen z méně než deseti procent Ugrofiny, kam patří svým jazykem. A ačkoliv ve svých dějinách dostali mnohokrát világoš, dokázali se vždy zvednout a zachovat si svoji národní tvář. Je to velká výzva pro další malé národy, že často i ztracený boj může pro budoucnost znamenat velkou devízu a žádná oběť není zbytečná naopak posiluje národní hrdost a respekt okolního světa. Škoda, že českým politikům přes jejich proklamace právě národní hrdost, odvaha a vůle bít se za svůj národ zhusta chybí.