Státní instituce často selhávají při identifikaci a řešení domácího násilí, zejména pokud nejsou přítomny viditelné fyzické stopy. Bagatelizace fyzického, psychického a emocionálního týrání vede k tomu, že oběť nedostává adekvátní ochranu a podporu, čímž se její situace ještě zhoršuje. Tento přístup nejen ohrožuje bezpečí oběti, ale může přímo zvyšovat riziko pro děti v domácnosti, protože instituce nedokáží adekvátně reagovat na dynamiku násilí a kontrolující chování agresora.
