Policie využívá vyšetřovací taktiky selektivně – podle toho, komu se hodí a koho je třeba krýt. Nejde o hledání pravdy, ale o řízení výsledku. Oběť je vystavována tlaku, který má jen dvě možné cesty: buď bude donekonečna odolávat, riskovat psychické zhroucení, ztrátu zdraví, zaměstnání i důstojnosti, nebo tlaku podlehne a „přizná vinu“ – přestože je obětí.
Tento postup nemá s ochranou obětí nic společného. Jde o kriminalizaci oběti.
Namísto vyšetřování trestného činu je oběť rozebírána, zpochybňována a systematicky oslabována. Její výpovědi jsou překrucovány, vytrhávány z kontextu nebo ignorovány. Psychický nátlak, opakované výslechy, relativizace utrpení a vytváření pocitu viny se stávají nástrojem, jak „uzavřít případ“ bez skutečného hledání pravdy.
Oběť se tak ocitá v paradoxní situaci: čím více se brání, tím více je vnímána jako problém. Čím více trvá na pravdě, tím větší tlak je na ni vyvíjen. Spravedlnost se mění v boj o přežití.
Kriminalizace oběti je selhání systému, který zapomněl, koho má chránit – a komu má klást otázky.
Související článek: Selhává ochrana obětí – Kritikanekritika