Selhání ochrany obětí je smutným popisem reality. Nedivím se, že lidé páchají sebevraždy. Nedivím se, že se ztrácejí děti. Tam, kde není včasná a skutečná pomoc, nemůže vzniknout pocit bezpečí. Vzniká jen strach, bezmoc a dlouhodobá traumata.
Oběti násilí, zneužívání, šikany nebo jiných trestných činů narážejí na systém, který je pomalý, roztříštěný a mnohdy i lhostejný. Místo ochrany přichází zpochybňování. Místo podpory administrativa. Místo rychlé reakce nekonečné čekání. A čekání je luxus, který si oběti nemohou dovolit.
Oběť, která opakovaně žádá o pomoc a nedostává ji, zjišťuje: že její bolest nikoho nezajímá, že spravedlnost je nedostupná, že morálka ztrácí význam. Pocit izolace a beznaděje může vést k těm nejzoufalejším rozhodnutím. Sebevražda v tomto kontextu není „selháním jednotlivce“, ale tragickým důsledkem selhání společnosti, která měla chránit.
Děti jako rukojmí systému
Nejnebezpečnější je situace u dětí, které se stávají rukojmím systému a jsou nuceny podvolovat se rozhodnutím, se kterými nesouhlasí, a jsou násilně psychicky manipulovány s nimi souhlasit. Dítě nemá nástroje ani moc, aby se samo ubránilo. Útěk, zmizení nebo dlouhodobé psychické následky jsou logickým výsledkem nefunkční ochrany.
Ochrana obětí se stává pouhou formální kolonkou v zákoně.
Skutečná ochrana obětí musí být živým a funkčním systémem, který jedná rychle, spolupracuje napříč institucemi a staví lidskost před byrokracií. Znamená to naslouchat, věřit, konat a nést odpovědnost. Znamená to investovat do prevence.
Realita je opačná. Oběť musí dokazovat, že jí bylo ublíženo. Oběti se nevěří. Pachatel může beztrestně podávat křivé výpovědi. Oběť se sama nedokáže ubránit neustálým lžím a jejich vyvracování. Dokazování se často odehrává pouze na papíře – formou tvrzení proti tvrzení – bez důsledného vyšetřování a bez provádění skutečných důkazů. Jedno nepravdivé tvrzení je podloženo dalším, stejně neověřeným.
Pokud chceme méně tragédií, musíme přestat oběti nutit dokazovat, že si pomoc „zaslouží“. Pomoc není odměna. Je to základní právo. A ochrana není prázdné slovo — je to závazek, který nesmíme dál porušovat.
Související článek: Kriminalizace oběti jako systémová taktika – Kritikanekritika