Děkuji za přání k narozeninám. V messengeru jich přišlo nesčetně. Pokusím se později odpovědět jednotlivě. Byly jsme spolu s dcerkou a to je jediné naše přání — abychom zůstaly spolu, aby už ustal ten soudní teror a mohly jsme žít v klidu, radosti a bez strachu. Sice jsme bez peněz, se soudními tahanicemi, ale spolu. To je to hlavní.
A protože to, co se děje nám, se děje spoustě lidem v naší zemi, snažím se se situací obeznámit ty nahoře. Uděláte nám radost, když se připojíte k nám do spolku, zapojíte se do činností spolku a podpoříte naše aktivity, které upozorňují na nespravedlnosti a amorálnosti vůči obyčejným lidem. A budu ráda, když mi pomůžete, je toho hodně, co činit.
Tato země patří nám všem a je naší povinností ji ochránit, postarat se o naše děti a hlídat si vlastní půdu pod nohama. Na základě vlastních zkušeností řeším opatrovnické spory, dalším tématem je i můj a možná i váš nesouhlas s konáním sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu, dále zachování suverenity našeho státu i národní identity a podobných témat.
Byly to chudé narozeniny. Bolí mě na hrudi. Bolí mě srdce. Je hrozný, když bolest na duši, cítím na srdci, tak silně a tak moc. Ale přes tu neskutečnou bolest, kdy se mi těžko dýchá a těžko se mi směje, se nevzdávám a nevzdám se. Už nemůžu, ale musím. Tohle je likvidace pečující milující maminky, finanční, zdravotní, existenční, pokus o to vzít mi bezdůvodně dcerku a doživotně jí způsobit traumata. Stát toto dovoluje. Ochrana není. Pouze likvidace.
Děkuju za podporu. Děkuju za pomoc. Děkuju za sdílení mých příspěvků. Děkuji pokud se ke mně přidáte. Plánuju a chystám, postupně budu dávat vědět. Aktivní pomoc by se hodila.
