NEDOSTATEČNÉ VYMÁHÁNÍ VÝŽIVNÉHO POŠKOZUJE DĚTI

Rozsudek o výživném v České republice často existuje jen na papíře, zatímco dítě zůstává bez prostředků.

V České republice dlouhodobě selhává systém vymáhání výživného. V praxi se stává, že povinný rodič neplatí výživné několik měsíců až let, aniž by čelil rychlým a účinným důsledkům. Přestože existují zákonné nástroje, jejich reálné využívání je často pomalé a nedostatečné.

Z vlastní zkušenosti dokládám případ, kdy otec dítěte neplatil výživné několik měsíců v řadě, a to dvakrát po sobě. Věc byla oznámena, přesto je postup orgánů velmi pomalý a fakticky nevede k ochraně dítěte, které má na výživné ze zákona nárok.

Výživné přitom není spor mezi rodiči – je to základní právo dítěte. Pokud stát nedokáže zajistit jeho okamžité a účinné vymáhání, přenáší odpovědnost na rodiče, který dítě vychovává, často na matku, a tím zvyšuje riziko chudoby rodin s dětmi.

Smysl postrádá využívání institutu účinné lítosti v případech neplacení výživného. Pokud povinný rodič zaplatí jednorázově například jednou ročně a tím je z něj sejmuto břemeno viny, dítě je po většinu roku bez pravidelného příjmu, na který má nárok. Dítě přitom potřebuje zajištěné základní životní potřeby průběžně, nikoliv jednorázově.

Pečující rodič je v takové situaci často nucen nést veškerou finanční zátěž sám, případně si brát půjčky. V těchto případech vzniká dítěti i pečujícímu rodiči finanční škoda. Povinný tak vystavuje dítě existenčnímu riziku a zanedbává svou vyživovací povinnost. Je proto na zvážení, zda by v těchto případech neměla být povinnému rodiči přičtena i škoda, která by byla kompenzována pečujícímu rodiči.

Dalším problémem je nízká efektivita některých sankcí. Například odebrání řidičského oprávnění nemusí mít v praxi zásadní dopad, pokud povinný využívá jiné způsoby dopravy nebo služební vozidlo. V praxi se stává, že si povinný se zaměstnavatelem dohodne využívání služebního vozidla a sankce tak ztrácí svůj účinek.

Vymáhání prostřednictvím exekuce je často zdlouhavé a může trvat několik let. Povinný rodič se mezitím může zbavit majetku, skrývat skutečné příjmy nebo pracovat neoficiálně. Problémem je také existence šedé ekonomiky, kdy je část mzdy vyplácena neoficiálně mimo evidenci. V některých případech na tom mohou mít podíl i zaměstnavatelé, kteří tímto způsobem obcházejí daňové a odvodové povinnosti. Takové jednání výrazně komplikuje vymahatelnost výživného, protože skutečný příjem povinného rodiče není dohledatelný, a oslabuje tak ochranu dítěte.

Stát v této oblasti dlouhodobě zaostává, protože odhalování nelegální práce je v praxi velmi obtížné a důkazní situace bývá složitá.

Pokud povinný rodič dlouhodobě podniká kroky směřující k vyhýbání se placení výživného, například skrývá skutečné příjmy, zbavuje se majetku nebo pracuje neoficiálně, nelze takové jednání považovat za pouhou finanční neschopnost. Jedná se o účelové a úmyslné obcházení vyživovací povinnosti vůči dítěti, které by mělo být jasně definováno a postihováno.

Dalším problémem je systém náhradního výživného. Přestože má pomáhat rodinám v situaci, kdy povinný rodič neplatí, v praxi často znamená další administrativní a byrokratickou zátěž pro pečujícího rodiče. To představuje další časové i finanční náklady. Ve výsledku tak vznikají další škody, které musí nést pečující rodič, přestože odpovědnost za neplacení výživného leží na povinném rodiči. Náhradní výživné by nemělo nahrazovat selhání státu při vymáhání povinnosti rodiče.

Stát, který nedokáže účinně vymoci výživné,
ve skutečnosti selhává v ochraně dětí.

Žádám proto politické představitele, aby se touto problematikou reálně zabývali:

• posílili vymahatelnost výživného,
• zrychlili postup policie, soudů a exekutorů v těchto případech,
• zvážili úpravu institutu účinné lítosti,
• zajistili, aby dlouhodobé neplacení výživného mělo skutečné a vymahatelné důsledky.
• posílili kontrolu šedé ekonomiky, zejména v případech, kdy může sloužit k obcházení vyživovací povinnosti.