V květnu 2026 se v Brně poprvé v historii uskuteční 76. sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft). Akce proběhne ve dnech 22.–25. května 2026 pod mottem „Alles Leben ist Begegnung – Život je setkávání“. Organizátoři z řad sudetských Němců a iniciativa Meeting Brno ji prezentují jako historický krok k usmíření, dialogu a společné evropské budoucnosti.
Poprvé od poválečného odsunu se mělo setkání konat přímo na území České republiky, v místě, kde žili jejich předkové. Program zahrnuje kulturní akce na brněnském výstavišti, vzpomínkové setkání na nádraží i diskuse o společné historii. Oficiálně jde o „oslavu společné kultury, rozmanitosti a porozumění“.
Předseda sdružení Bernd Posselt děkuje české iniciativě Meeting Brno za pozvání a mluví o překlenutí příkopů nacionalismu. Mnoho politiků a médií to vítá jako symbol moderní Evropy, kde se minulost stává mostem, nikoli bariérou. Brno se mělo stát místem, kde se Češi a Sudetští Němci setkávají jako rovnocenní partneři.
Přesto v české společnosti akce vzbuzuje silné emoce a odpor. Desítky občanů protestovaly už na brněnském zastupitelstvu, SPD Tomia Okamury, komunisté i Klub českého pohraničí mluví o „fackou všem občanům“ a o provokaci.
A mají pravdu. Tento sjezd není aktem pokory, ale spíš arogantním vjezdem na cizí území bez předchozího vyrovnání účtů. Podle zdravého rozumu by se sudetští Němci měli chovat naprosto jinak.
Místo aby se cpali na naše území a pořádali svůj tradiční sjezd v Brně, měli by ho uspořádat ve své současné vlasti – v Německu nebo v Bavorsku, kde žijí většinou jejich potomci. A teprve poté by měli pozvat české čelní představitele jako hosty.
Nejde přitom jen o symboliku. Historie samotných sudetoněmeckých sjezdů ukazuje, že dlouhodobě zaznívaly požadavky na zrušení Benešových dekretů. Například předseda sdružení Bernd Posselt v roce 2014 prohlásil, že by „Benešovy dekrety měly skončit na smetišti dějin“, a podobné výroky se objevovaly i v dřívějších letech.
Tyto postoje nejsou okrajové. Na sjezdech opakovaně zaznívalo, že dekrety jsou „nespravedlností“ a překážkou evropského smíření. To vyvolává oprávněné otázky, zda současná rétorika o „dialogu“ nepředstavuje spíše změnu stylu než skutečnou změnu cílů.
Nejdřív však musí Německo jasně a bez vytáček uznat svou vinu za obrovské škody, které napáchalo před válkou i během ní: Mnichovskou dohodu, okupaci, teror, vyvražďování a vyhánění Čechů. Teprve potom by mělo přistoupit k reálným reparacím za všechny ztráty na životech, majetku a národním bohatství.
Bez toho všeho vypadá brněnský sjezd jako další krok v dlouhodobé kampani za prolomení Benešových dekretů. Tyto dekrety nebyly aktem pomsty, ale nutnou obranou státu po šesti letech nacistické zvěrnosti. Sudetští Němci jako celek se v roce 1938 postavili na stranu Hitlera, hlasovali pro něj a mnozí aktivně pomáhali při okupaci.
Odsun byl důsledkem jejich vlastního rozhodnutí a válečných zločinů Třetí říše. Dnes se to překrucuje na „nevinné oběti“ a „tragédii“, zatímco české oběti se často bagatelizují. Právě proto v Češích taková akce vyvolává podezření.
Místo upřímného pokání vidíme symbolickou okupaci ve jménu „dialogu“. Místo uznání viny slyšíme jen o „společné budoucnosti“. A místo reparací za miliardy škod jen pozvánky na festival smíření, které platí částečně i z našich daní.
Smíření je možné a žádoucí. Ale smíření není jednostranné. Nemůže začínat tím, že poražení a viníci si přijedou na území oběti slavit svou „kulturu“ bez předchozího morálního a materiálního vyrovnání.
Pokud sudetští Němci opravdu chtějí novou kapitolu, ať ji začnou doma – uznáním viny, zaplacením spravedlivých reparací a pozváním Čechů na svůj sjezd v Německu. Teprve potom bude možné mluvit o skutečném setkávání.
Do té doby zůstává brněnský sjezd tím, čím je: provokací, která v české společnosti probouzí staré rány místo hojení.
Miloslav Krajíček
autor Petice proti konání sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu
člen Vlastenecké klubovny, z.s.