Čím více se zaobírám tématem sudeťáků, tím více na mě vyskakuje víc a víc otázek.
Zákonitě s tématem té doby se musím vrátit i k prezidentu E. Benešovi.
Do funkce prezidenta byl jmenován v roce 1935, kdy už bylo jasné, že se v Německu děje něco, co se dít nemá.
Proto v té době budovala naše armáda opevnění. Myslím, že Dr. Beneš tušil, že dojde nakonec k válce a jak jsem již zmínil, vývoj v Německu jeho obavy potvrzoval.
A nešlo pouze o Německo, v pohraničí to u nás také vřelo. Došlo to tak daleko, že situaci v pohraničí musela uklidňovat armáda.
Do toho přichází rok 1937 – 1938, kdy k nám z Anglie přijíždí Lord Runciman, z Francie E. Daladier a jednají s prezidentem Benešem o situaci v pohraničí. Nevil Chamberlain chtěl jednat s Adolfem Hitlerem o vztazích mezi Anglií a Německem. Hitler jednání o tomto tématu odmítl s tím, že dokud nebude vyřešena otázka Československa, nebude se o tomto tématu bavit.
V září 1938 vláda předkládá své návrhy německé menšině. Každý ví, že vůbec nejde o tři milióny Němců v našem pohraničí. A přesto se o věci vážně mluví, jezdí mise, čeká se, co řekne Hitler. Co řekne o věci, kterou už dávno rozhodl a vysvětlil ve dvacátých letech v knize Mein Kampf.
V Norimberku je fašistický sjezd a na Německo francouzských hranicích se shromažďují německá vojska. Francie však o válce nechce ani slyšet.
19. září je na Quai d´Orsay v Paříži československý velvyslanec Osuský u ministra Bonneta. Když od něj odchází, říká přítomným ministrům, poslancům, novinářům: ,,Pánové vidíte člověka, kterého odsoudili, aniž ho vyslechli. ,,V ruce drží listinu, na níž je francouzsko-britské komuniké československé vládě. Ústupky, které by měla ČSR učinit, znamenají vzdání se Hitlerovi.
V noci 29. září 1938 podepsali Hitler, Chamberlain, Daladier a Mussolini v Mnichově smlouvu, podle které bylo Československo zbaveno pohraničních oblastí a prakticky vydáno na pospas německému fašismu.
Proč toto zmiňuji? Čím dál tím více si uvědomuji, v jak složité situaci s v onom čase ocitl prezident Dr. Beneš. Mocnosti mu určili mantinely, ve kterých se směl pohybovat, a toho prostoru bylo opravdu pomálu.
Možná byl Dr. Beneš až příliš důvěřivý k Francii, ale o to větší muselo být jeho zklamání z toho, co se v Mnichově odehrálo. Ani jeden z prezidentů ČSR se neocitl v tak složité situaci.
A on se dle mého soudu zachoval velice statečně, odešel do exilu, do Anglie, i když ani tam neměl zrovna dobrou pozici, až po čase anglická vláda uznala prezidenta Beneše a jeho vládu za legitimní. Odváží s sebou zlatý poklad ČSR, z kterého posléze banka BANK OF ENGLAND poskytuje 24.2 tuny zlata Německu. Toto zlato se nikdy do ČSR nevrátilo.
Někteří dnešní politici a historici se snaží Dr.: Beneše obvinit, očernit z toho, že jsme se tehdy vojensky nebránili. Hovořil jsem s několika vojáky z povolání, jejich názor byl, že jsme se měli bránit.
Jeden z historiků říká, měli jsme se bránit, sice bychom prohráli, padlo by cca 60 000 lidí a ne 365 000 lidí a tento počet dává za vinu právě Dr. Benešovi. S tímto názorem se nedá souhlasit. Vojenská přesila Německa byla mnohonásobná, to za prvé, za druhé: Po odevzdání pohraničí z naší republiky nezbylo, železniční koridor na Českou Třebovou byl několikrát přerušen hranicí, tak jak bychom se tedy měli bránit, když německá děla byla kousek od Plzně a Praha byla již na dostřel. Za třetí: víme dobře, jak se Němci chovali k lidem po atentátu na Heidrycha… popravovalo se, vypálili Lidice, zkrátka teror.
A neumím si představit, jak by se Němci chovali, kdybychom se tedy tehdy chtěli bránit. Pokud bychom se tehdy bránili, byli bychom označeni za agresora. Myslím, že by tehdy došlo k likvidaci naší republiky, je to ale pouze můj laický názor.
Jestliže se někteří historici snaží dnes Dr. Beneše očernit, pošpinit, tak si kladu základní otázku, jak by se asi zachovali oni, pokud by se ocitli na místě Dr. Beneše. Jak by se zachoval současný prezident, ale i nedávní prezidenti?
Troufám si říct, že ani jeden ze současných i nedávných politiků nesahá Dr. Benešovi ani po tkaničky u bot. Neslyšel jsem od politiků a prezidenta zásadní projev, ve kterém by byla definovaná jasná a zřetelná politika České Republiky, která by byla založena na budování státu, na zájmech České Republiky. Za to se hodně hovoří o naší patřičnosti k západu, hovoří se o případné pomoci západních států v případě nouze, hovoří se o Evropské Unii. Hovoří se o nenávisti k RF. Osobně si myslím, že poloha naší vlasti je taková, že bychom měli umět obchodovat se všemi státy, tedy politika všech azimutů. Tak se ale neděje. Za to se ale taktně mlčí k chystanému srazu Sudetských Němců v Brně, neslyšel jsem výrazný projev proti onomu srazu od našich vrcholných politiků.
Jako ukázku předkládám projevy prezidenta:
První projev presidenta Beneše v Praze 16. 5. 1945
Edvard Beneš | Rozhlasový projev po vyhlazení obce Lidice | 1942
Na samotný závěr bych použil tento výrok: V britské sněmovně vystupuje řečník, který prohlašuje: „Je po všem. Mlčící Československo trpělo za své spojení se západními demokraciemi a se Společností národů a zejména zaplatilo za své spojenectví s Francií.“ Tímto řečníkem byl Winston Churchill.
Tak jak jsem se před roky dotazoval na vojenském historickém ústavu, zda se Anglie a Francie omluvila Dr. Benešovi za Mnichovskou zradu, bylo mi odpovězeno, že jediný, kdo se omluvil písemně, byla Itálie, Francouzi ani řádek, Anglie ani řádek, naopak Angličané si nechali zaplatit za naše vojáky vše do poslední tkaničky, byť naši vojáci, bojovali i za jejich svobodu. Myslím, že není třeba dalšího komentáře.
Mirek Suchopár