Brno jako kolbiště historie

Strategie SL a zapomenutý účet za okupaci

​V souvislosti s připravovaným sjezdem Sudetoněmecké landsmanšaftu v Brně se opět otevírá citlivé téma česko-německých vztahů. Zatímco organizátoři mluví o „smíření“ a „mostech“, při pohledu pod povrch jejich současných kroků vyvstává promyšlená strategie cílená na nejmladší českou generaci a nebezpečné ohýbání historické reality.

​Cílení na „tabula rasa“
Proč právě mladí Češi?

​Vedení SL si je dobře vědomo, že právní cestou – tedy pokusem o soudní zrušení Benešových dekretů – již ničeho nedosáhne. Evropské i české právo jsou v této otázce pevné. Proto se těžiště jejich aktivit přesunulo k emocionální manipulaci.

​Cílem jsou mladí Češi, kteří válku a její bezprostřední následky nezažili. Strategie je prostá: prezentovat odsun jako izolovaný akt „křivdy“ a násilí, bez hlubšího kontextu toho, co mu předcházelo. Snahou je vyvolat v mladé generaci pocit kolektivní viny za rok 1945 a přimět je zapomenout na zvěrstva spáchaná sfanatizovanými stoupenci Konráda Henleina a Adolfa Hitlera.

​Mýtus „zabaveného“ majetku
Čí byl ve skutečnosti?

​Častým argumentem SL je ztráta majetku, ke které po roce 1945 došlo. Zde je však nutné uvést zásadní historický fakt: Velká část majetku, který byl v pohraničí Němcům konfiskován, nebyla jejich původním vlastnictvím.

​V roce 1938 bylo z pohraničí násilně vyhnáno přes 250 000 Čechů, Židů a antifašistů. Ti zde museli zanechat své domy, živnosti, pole i osobní věci. Tento ukradený český majetek byl následně arizován nebo předán německým osídlencům a věrným členům NSDAP. Konfiskace v roce 1945 tak byla v mnoha případech pouze aktem navrácení hodnot, které byly Čechům ukradeny v období Mnichova a během okupace.

​Ukradené zlato a nevyrovnaný účet

​Symbolem hospodářské destrukce Československa byla krádež československého zlatého pokladu. Nacistické Německo prostřednictvím nátlaku na Banku pro mezinárodní vypořádání v Basileji uloupilo přes 45 tun měnového zlata, které bylo páteří naší ekonomiky.

​Tato krádež byla jen špičkou ledovce. Celkové válečné škody byly v roce 1946 vyčísleny na astronomických 11,5 miliardy tehdejších dolarů. I když byly tyto nároky mezinárodně uznány, Československo z nich nikdy nevidělo ani zlomek. Reparace zůstávají nezaplaceny a německá strana se pokouší tyto dluhy „vymazat“ právě poukazem na konfiskovaný majetek odsunutých Němců – což je z hlediska mezinárodního práva neobhajitelný konstrukt.

​Porovnání dvou tragédií
Čísla nelze ignorovat

​Pokud SL hovoří o utrpení, je třeba postavit fakta vedle sebe:

• ​Rok 1938: Násilné rozbití suverénního státu, statisíce českých uprchlíků ve vlastní zemi, nastolení teroru.
• ​Okupace: Přes 340 000 zavražděných československých občanů, vyhlazení Lidic a Ležáků, totální drancování zdrojů.
• ​Rok 1945: Organizovaný odsun, který byl přímým a logickým důsledkem německé útočné války a rozhodnutí vítězných mocností (USA, Velké Británie a SSSR) v Postupimi.

​Závěr: 
Smíření vyžaduje pravdu, ne zapomnění

​Osmdesát let po válce je správné usilovat o dobré sousedské vztahy. Skutečné smíření však nemůže být postaveno na zamlčování příčin a následků. Požadavek „zapomenout“ na zvěrstva sfanatizovaných Němců a zároveň jednostranně připomínat „křivdy“ odsunu je urážkou obětí nacismu.

​Brněnský sjezd by měl být pro českou veřejnost a zejména pro mládež připomínkou, že svoboda a integrita našeho státu nebyly zadarmo a že historická paměť není na prodej za líbivá gesta organizace, která se dodnes plně nevyrovnala s odpovědností svých předků za tragédii českého pohraničí.

Miloslav Krajíček
autor Petice proti konání sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu
člen Vlastenecké klubovny, z.s.