4. srpna roku 1306 byl v Olomouci zavražděn poslední z mužské linie vládnoucích Přemyslovců, král Václav III. Vnuk Přemysla Otokara II., který mohl mít ambice naplnit jeho velmocenskou politiku, zemřel dříve, než ji mohl naplnit a fakticky se ujmout svých držav, které nebyly malé. Byl totiž nejen králem českým, ale také polským a uherským.
Podobně jako jeho dědovi nakonec zlomily vaz ambice stát se římským císařem, také Václav III. zřejmě doplatil na ambice svého otce, který mu i díky úplatkům v podobě kutnohorského stříbra zajistil uherskou i polskou korunu. Přemyslovci tak v krátké době podruhé přišli o možnost stát se rozhodující politickou silou v kontinentální Evropě. Slibně se vyvíjející snaha Václava II., který podlehl tuberkulóze v pouhých 34 letech, nenašla v osobě jeho syna naplnění. Mladičký Václav III. musel složitě obhajovat své nároky na uherský i polský trůn. Právě v době, kdy se chystal k vojenskému zásahu v Polsku, byl zavražděn a tím skončila i vláda Přemyslovců na českém trůně, která trvala více než čtyři století.
Na odkaz svých předků z matčiny linie pak navázal další Václav, mnohem známější jako král a císař Karel IV., synovec Václava III. který už ale formálně patřil k rodu Lucemburků. Ten naplnil ambice svého praděda Přemysla Otokara II. i děda Václava II. vskutku důstojně. Toto dějinné období ukazuje, že čeští politici mohli hrát významnou roli ve středoevropském prostoru, a také ji často hráli. Jen k tomu bylo potřeba najít odvahy. Vždyť panství Václava III. nebylo v podstatě nic jiného než je dnešní Viszegrád. Bohužel toto nadějné politické seskupení, které mohlo hrát roli protiváhy proti nesmyslům současného západu i obnoveným imperiálním ambicím východu, právě současní čeští politici fakticky rozbili. Doufejme, že jejich následovníci se k viszegrádské spolupráci vrátí a myšlenka sjednocení středoevropského prostoru nabyde opět na síle jako v dobách posledních Přemyslovců a Lucemburků.